35. Život

Život je něco, co můžete prožít šťastně bez ohledu na peníze, je to něco, co je časově omezené, něco, čeho bychom si měli vážit (představte si, že by se maminka rozhodla pořídit si děti třeba s Pištou Hufnáglem a ne s vaším otcem), a co nám umožňuje prožívat radost každý den.
Jasně, jsou dny, kdy je venku hnusně, všichni nás štvou, máme "depresi" z práce, ze šéfa, z manžela, z tloušťky, z vrásek, z nedostatku peněz, ale život se dá nastavit i tak, abychom ho prožili co nejšťastněji a přinášel nám pocit spokojenosti.
Možná si teď ti z vás, kteří marně dlouhodobě shání práci, mají dluhy nebo je trápí nemoc, říkají, co to kydám za blbosti, ale je to pravda.
Zhruba půl roku, počínaje porodem, mě intenzivně bolely záda, tak, že jsem nemohla spát, stát, sedět, ležet, chodit, prostě jakékoliv běžné denní fungování provázela silná bolest. Nezabíraly léky, kapačky, rehabilitace, a co bylo paradoxně nejhorší bylo, že krev i magnetická rezonance nic zvláštního nevykazovaly. Asi bych si oddechla, kdyby mi na 100% někdo diagnostikoval nějakou nemoc, která má jméno, a ne aby mě něco tak strašně bolelo a nikdo nevěděl, proč to je a co mi je. Co doktor, to názor. Internista říkal něco, revmatolog něco jiného, rehabilitační zase něco jiného, ale nikdo se neshodl a nikdo mi nedal 100% jistotu, že je to to, co říkají.
Občas jsem si říkala, že skočit z okna by moje trápení vyřešilo. Navenek se ale člověk musel tvářit spokojeně, moje fňukání a hekání už nechtěli poslouchat ani rodinní příslušníci, a třeba na pracovních schůzkách musí člověk vypadat reprezentativně a usmívat se, i když mu do smíchu není. O syna jsem se také musela starat, vstávat k němu v noci bez ohledu na bolest, zvedat ho, nosit ho, chodit s ním ven. Takže jsem vždycky zaťala zuby a bolest jsem nějak přecházela. Časem jsem se s ní naučila žít, a začala jsem proti ní bojovat. Na internetu jsem si vygooglovala (v češtině na to nevyjelo nic, ale v angličtině stovky článků a diskuzí), že to samé prožívají tisíce maminek po celém světě. Prostě je ode dne porodu začaly bolet klouby a kosti, zejména záda. A většina psala, že je to přešlo 18 měsíců od porodu. Protože ale internet není doktor, stala jsem se svým vlastním doktorem a naordinovala jsem si změnu životního stylu, když léky, homeopatika ani doktoři mi nepomohli.  
Místo ranní kávy jsem si začala dávat zelený ječmen rozmíchaný ve fresh džusu nebo vlažnou vodu s vymačkaným citronem. Začala jsem vynechávat všechny vysloveně jedovaté potraviny, zejména ty, které překyselují organismus, tzn. Coca-Colu a limonády obecně, alkohol, kávu, čokoládu, smažená jídla a fast food, a určité typy luštěnin.
Paradoxně líp mi bylo, když jsem jedla bílé pečivo (výživový poradce by kroutil hlavou, že jíst se má celozrnné, ale po tom se mi bolest horšila), a když jsem omezila ovoce a zeleninu (dřív jsem jedla 5 porcí ovoce a zeleniny denně, omezila jsem to na ranní fresh džus, případně na 1 kus ovoce ráno, a jednu porci zeleninového salátu jako přílohu k jídlu).  Každý den jsem cvičila cviky naučené na rehabilitacích, a když polevila nejakutnější bolest a byla jsem schopná normálně chodit, začala jsem pomalu běhat. Teď běhám 3x týdně a stále k tomu cvičím, buď rehabilitační cviky nebo pilates. Asi po 5 měsících pozměněného životního stylu se cítím výborně, sem tam mě záda chytnou, ale o to víc přidám pohybu, případně si občas zobnu ibuprofen, a do druhého dne jsem zase fit. Od té doby si života vážím mnohem víc. Myslím si, že i když vás trápí třeba dlouhodobá bolest, musíte se učit ji překonat nebo se s ní naučit žít, a ne kvůli tomu zanevřít na život nebo ho úplně vzdát. Život je pro mě od té doby hezčí. Raduju se z každého dne, a ač mě stejně jako snad každého na světě občas stresuje, jak to bude do budoucna s prací, s penězi, jestli zvládnu dlouhodobě splácet své závazky atd., nenechám si starostmi kazit radost ze života. Těší mě, když je venku krásně, když svítí sluníčko, když mě ráno probudí kohoutí kokrhání a když večer, když usínám, slyším venku kuňkat žáby. Těší mě, když mě čeká prodloužený víkend a můžu si ho užít se synem a s partnerem, těší mě, že jsou moji rodiče zdraví a živí, že se daří mým blízkým. Těší mě, že uvařím rodině dobrý oběd nebo že si vychutnáme oběd venku. Těší mě maličkosti jako že se na mě syn usměje, partner je na mě hodný, a třeba i taková blbost, že mě nic nebolí. Raduju se, že si můžu jít zaběhat, že synovi slíbili místo ve školce, že hezky rozkvetla doma orchidej.
Život je jednoduše krásný a je takový, jaký si ho uděláte. Mám přátelé, kteří se rozhodli skončit s konzumním životem, protože je nebavilo ráno vstávat do práce, trávit hodinu cestou tam, 8 hodin v práci, hodinu cestou zpátky, pak se vyspat a ráno nanovo. Změnili ho tak, že se rozhodli cestovat a žít ze dne na den. Cestují, v dané zemi si vždycky najdou krátkodobou práci, aby si vydělali zase na další cestování a život v jiné zemi. Udělali si prostě život takový, jaký ho chtěli mít. Mně konzumní život vyhovuje, baví mě pracovat,  vydělat si peníze, jít si za ně koupit, co je potřeba (od potravin, plen, hraček, po rozmazlování jako je návštěva kina nebo dobrá večeře v restauraci), baví mě trávit večery doma, pečovat o teplo domova, pečovat o syna. Každému vyhovuje něco jiného.
Nenadávejte na život, užívejte si ho, protože žít můžete jen jednou. 

34. Lesy, parky, zeleň

Kdybyste mi před třemi lety řekli, že mi někdy bude hezky v zeleni, klepala bych si na čelo. Bývala jsem typicky městský člověk. Líbil se mi život v centru Prahy, to, že všechno důležité (školy, školky, obchody atd.) je v dochozí vzdálenosti, že když večer jdete s přáteli ven, nemusíte čekat na taxíka nebo na odvoz vozu, to, že všude poblíž je metro, tramvaj, autobus..., v centru mi prostě nic nechybělo. Ale pak jsem potkala svého osudového partnera. Muže, který je zvyklý žít odmala v zeleni, který ač se z rodného města odstěhoval do Prahy, stejně i v Praze volil bydlení obklopené lesy na úkor toho, že všude musí dojet autem. Muž, který rád tráví hodně času v přírodě, chozením na výlety a procházky, cyklistikou, během, prostě aktivitami, které se lépe než v rušných ulicích města provozují v přírodním terénu. A tomu jsem se zalíbila já. Já, která jsem ráda posedávala s přáteli v kavárnách, vinárnách, restauracích, radši než na kolo do přírody jsem vyrazila do posilovny, já, která jsem radši než tenisky, obouvala lodičky.
Ale dnes jsem mu vděčná, že mě předělal :-)
První rok jsem si nemohla zvyknout na to ticho. Na to, že když jdu večer spát, pod okny mi necinká tramvaj, ale kvákají žáby, na to, že široko daleko není nic, jen lesy, rybníky, potok. Jenže rok se s rokem sešel, a když vyvstala otázka, kde budeme bydlet, až se narodí mimčo, zjistila jsem, že mi městský život už nechybí. Dnes už by mi noční kvákání žab chybělo, chybělo by mi, že se ráno vzbudím, sluníčko svítí do ložnice a nikde ani stopa ruchu po tom, že je pracovní den. Začala jsem obecně ráda trávit čas v zeleni. Nabíjí mě to energií. S malým vyrážím k potoku nakrmit kachny nebo nutrie, s partnerem si zase jdu zaběhat do okolních lesů, a i o víkendech radši než do centra zamíříme někam do zeleně. Od doby, co máme dítě, trávíme i s přáteli a jejich dětmi hodně času v parcích, lesoparcích, v přírodě. Protože ráda poznávám nové lokality, v průběhu let jsem zmapovala většinu pražských zelených míst a jsem překvapená, kolik pěkné zeleně je v našem hlavním městě. Letná, Riegrovy sady, Grébovka, Krčský les, Ďáblický les, Bohnický les, Malešický park (má asi nejčistší a nejhezčí dětské hřiště v Praze), Klánovický les, Vyšehrad, Průhonický park, Stromovka... Na výlet po Praze na kole je zase hezká cesta od parku Rokytka směrem do Tróji a od Tróji po stezce dál až do Klecan. Pokud máte sílu pokračovat dál, dá se využít přívoz na druhý břeh, a na kole tak pokračovat až na Okoř.
Z městské holky se tak stala "venkovská" žena a musím říct, že nechápu, co jsem na životě v centru kdy viděla :-) Člověk se asi v průběhu života mění. Kdo ví, třeba za pár let znovu zatoužím po životě ve městě, zejména, až bude potřeba vozit dítě (děti) do školek, škol, na kroužky atd., ale teď mi život v zeleni naprosto vyhovuje.

33. Hry všeho druhu

Jak už je patrné z mých dřívějších příspěvků, jsem vlastně dítě uvězněné v dospělém těle :-) Ráda si hraju, baví mě společenské hry, a baví mě hry obecně. Jsem soutěživá, ale na druhou stranu čím jsem starší, tím víc mě začíná bavit připravovat hry pro ostatní. Včera jsem s malým byla na hřišti, on si jezdil na odstrkovadle a já jsem se tam nudila. Na pískovišti si hrály asi 3 děti předškolního věku (rodiče tam s nimi nebyli), tak mě napadlo, že jim udělám soutěžní odpoledne. Malým dětem nejde o to, aby vyhrály nějakou věcnou odměnu, jde jim o zábavu a o radost z prvního místa. Byly nadšené a zvědavé, co se bude dít. Náš miláček jezdil na odstrkovadle asi hodinu, takže děti měly dost času soutěžit. Jako první disciplínu jsem vymyslela, aby na jedné noze obskákaly pískoviště - nejrychlejší vyhrát, ve druhé měly v časovém intervalu 1 minuty postavit co nejvyšší počet podařených báboviček. Pak měly běh na rychlost přes hřiště tam a zpět, čtvrtá disciplína byla taková na fantazii - měly postavit nejhezčí domek z písku s využitím čehokoli, co roste nebo se nachází na hřišti, a v páté disciplíně měly vytvořit co nejhezčí 1 bábovičku. Za každou disciplínu mohly získat až 10 bodů. Ta radost pětileté Emy, když vyhrála. Je škoda, že v dospělosti se takhle lidi radovat neumí.
No ale herní den zdaleka neskončil. Večer hlídal malého tatínek (protože ten šel s kamarády popíjet v pátek), a já šla s kamarádkou na večeři. Po večeři jsem ji odvezla domů, a její partner je stejný herní nadšenec jako já, a vřele mě zval na souboj ve Světě. To je taková společenská hra, kde je úkolem nasbírat žeton z každého světového kontinentu na základě toho, že odpovíte správně na soutěžní otázku z daného regionu. Například jsou tam otázky na olympijské hry, různé druhy zvířat, otázky z dějepisu, atd.
Protože to hrajeme už poněkolikáté, začínáme si správné odpovědi pamatovat. Takže už to není taková zábava, když člověk zná správnou odpověď dřív, než je celá otázka přečtená. A protože jsem vypila během herního večera až moc kafe, když jsem po souboji přijela domů, vůbec se mi nechtělo spát. Takže jsem během noci vytvořila vlastní hru, novou, na kterou zatím nikdo z hráčů (kromě mě, ale já budu tentokrát moderátor, nebudu soutěžit) nezná správnou odpověď. Je to něco ve stylu hry Česko, s tím, že jsem vymyslela vlastní dotazy i herní plán :-) Už se těším, až vymyslím dostatek dalších otázek a pustíme se do toho. Něco podobného jsme si tvořili, když jsme byli malí, se ségrou a dvěma bratranci, o letních prázdninách u babičky. Jeden napsal něco ve stylu Riskuj a ostatní soutěžili. S tím rozdílem, že tentokrát jsem vymyslela vlastní koncept hry.

Herní plán. Pak ho načisto vytvořím v počítači a na A3 formát. Cílem je dojít od Startu k Cíli po směru hodinových ručiček s tím, že zelená políčka mají nejlehčí otázky, růžová těžší, oranžová ještě těžší a modré nejtěžší. Háže se kostkou. Z některých políček se dá dostat o level výš, ale naopak některá vás vrátí o level zpátky. Kdo správně odpoví, může házet dál. Když odpoví špatně, je řada na dalším hráči.

Některé z otázek, které jsem vymyslela. Je to průřez celou ČR, od historie, přes kulturu, dopravu, vědu a výzkum, právo, faunu a flóru atd.

32. Dítě

Nikdy jsem se nedojímala nad cizími kočárky, cizí děti mě spíš štvaly, vadilo mi, jak jsou rozjívené, ukřičené a věčně od něčeho upatlané. Porodem mého syna (chci mu zachovat anonymitu, takže o něm nebudu mluvit jménem) se ale ve mně něco změnilo. 
Už neřeknu, že něčí potomek je rozjívený, ale že je akční, není umatlaný, on přeci pouze krásně papal, není ani ukřičený, jen se nebojí se projevit :-). Myslím si, že mít dítě je ta nejkrásnější věc na světě, a že vám do života přinese spoustu radosti. Nevnucuju tím svůj názor zapřísáhlým odpůrkyním dětí (mám kolem sebe několik žen, které se rozhodly dobrovolně nemít děti, ačkoliv mají manžely, dobré zázemí, slušnou práci...), jejich rozhodnutí akceptuju. Tohle je čistě můj subjektivní názor. 
Pro mě nejsilnějším zážitkem byl porod. A nemůžu říct jediné ošklivé slovo o porodu. Protože se mimiňákovi nechtělo na svět, pozvala mě doktorka na vyvolání. Dali mi čípek a řekli, že porod začne asi do 48 hodin. Že u prvorodiček spíš později. Kupodivu (byla jsem prvorodička) u mě porod začal zhruba za 11 hodin. V 11:00 mi dali čípek a asi v 10 večer začal porod. Bolest to teda byla dost hrozná, to uznávám. Břicho mě nebolelo, zato záda úplně ukrutně - zhruba v oblasti SI skloubení a křížové kosti. Báječně jsem se cítila ve chvíli, kdy jsem mohla jen tak sedět ve sprše a sprchovat se horkou vodou, ale sestřičky mě co několikrát povolaly na monitor, a tam to bylo k nevydržení. Nešlo chvíli posedět, natož sedět připoutaná k monitoru asi 20 minut. Tak mi sestřička pomáhala stát a pochodovat i s monitorem. Musím říct, že v Podolí byly úplně úžasné sestřičky i lékaři. Asi po třech hodinách mě sestřička poslala na sál (vyvolávání a celá ta první fáze probíhala na oddělení, kde ležely pacientky s rizikovým těhotenstvím - jinde neměli místo). Tam jsem se chtěla opět uvelebit ve sprše, ale to už mě hnala porodní asistentka, že mám tlačit, že bude mimčo brzo na světě. S partnerem jsme plánovali, jak bude u porodu. Představa byla taková, že se mnou bude během té otravné fáze, ale u samotného porodu ne (nechtěla jsem, aby viděl úplně všechno). Jenže porod probíhal tak rychle, že to dopadlo úplně opačně. První fázi partner úplně zmeškal a dorazil jen tak tak na sál, než přišel syn na svět. Do dnes vidím dojatý výraz partnera, když mu jako prvnímu (dřív než mně) dali pochovat malého, a taky na pohled malého, jak po 9 měsících v černočerné tmě pohlédl na svého tatínka (a pak na mě).
Od té doby se úplně změnil můj pohled na příběhy dětí. Zatímco kdysi mě zprávy o zavražděných miminkách, smrtelných nehodách, při kterých zemřelo dítě, nebo o smrtelně nemocných dětech, nechávaly relativně chladnou, dnes se při každé takové zmínce málem rozbrečím a mám na ty lidi i na svět vztek. Moje kamarádka nemohla 11 let otěhotnět, proto před rokem začali podstupovat kolečko pro účely adopce, tzn. různé víkendové semináře pro páry, které chtějí adoptovat, schůzky se sociální pracovnicí, psychologem, právníkem, návštěvy soc. pracovnice doma (kvůli jejímu zápornému stanovisku, že bydlí "pouze ve 2+1 a kde že jako bude mít dítě svůj pokoj" prodali byt v Praze a pořídili si 3+1 za Prahou) atd. Loni, když jim konečně přiřadili dítě, otěhotněla. Jako zázrakem. A nedávno porodila. Mám za ni obrovskou radost. A pak najednou vidíte v televizi ty strašné zprávy o krkavčích matkách. Jedna popíjí  v hospodě a nechá miminko v kočárku na ulici přes noc. Druhá řídí opilá, ve 2 ráno, a vzadu veze miminko. Jiná zabije dvě své novorozené holčičky, protože děti nechtěla. Jedno zabalila do igelitek a druhé nechala pohozené u silnice. Takové zprávy mě dokážou rozčílit a rozplakat, protože vidím, jak se kamarádka 11 let marně snažila, a nějaká psychopatka porodí jen tak dvě děti a obě zabije. Přitom mohla děti dát do baby boxu. A kdyby nebyla adopční byrokracie tak zdlouhavá, tak by mohlo novorozené nechtěné miminko putovat rovnou do rukou nešťastného páru, jakým byla moje kamarádka s jejím manželem.
No ale tenhle blog je o tom nacházet si důvody k radosti, takže dost chmurů o vyšinutých nebo nezodpovědných matkách. Od doby, co se nám narodil syn, je v našem životě asi tak o 1 000 000 % víc radosti. Ráno se vzbudí, podívá se na nás a usměje se. Je úžasný, jak objevuje svět, prohlíží si svoje ruce, zkoumá lžičku, tlačítko u tiskárny, pneumatiky u auta, mobil, se zájmem si prohlíží obrázky v knihách, zajímají ho různé zvuky (jak štěká pes, co to vydává fén za zvuk atd.). Přijde za námi a řekne "má" jako že něco chce, řekne "hama" jakože má hlad, "mama" a "tata", dá nám pusu, pohladí po vlasech. Rád se mazlí, tulí, hraje na schovávanou, honí se s námi po bytě, utíká nám venku, tancuje nebo si brouká melodii nějaké říkánky, kterou mu zpíváme. Když ho pár hodin nevidím (třeba, když jsem v práci), už se mi hrozně stýská a těším se, jak přiběhne ke dveřím a přivítá mě, až přijdu domů. Když si jednou za čas chceme s partnerem odpočinout a dáme malého spát přes noc k babičce, stejně už za pár hodin si říkáme, jak je to divný pocit, že je doma takový klid.
Přeju si, aby všem, kteří po dítěti touží, bylo dopřáno dítě mít (ať už vlastní, odnošené náhradní matkou /oficiálně to v ČR nejde, ale praxe je jiná/, nebo adoptované), a všem, kteří dítě nechtějí (ale přesto ho čekají), aby mu dopřáli právo na krásný život a místo vraždy nebo toho, že se o něj budou špatně starat, ho dali do babyboxu.
Od doby, co se nám narodil syn, mě dojímají i jiné smutné příběhy dětí, a to osudy dětí ve válkou zmítaných oblastech a v rozvojových zemích. Dnes mi do schránky přišel dopis od UNICEF (viz Radost č. 23 - Dobrý skutek ) a bylo mi hrozně líto všech těch dětí, které musí pít kontaminovanou vodu, které se klepou zimou v uprchlických táborech, které trpí podvýživou. Tak jsem nakoupila různé položky v UNICEFu online, jako deky pro syrské děti, odčervovací tablety atd. Musím říct, že jsem nikdy neutratila peníze lépe. Myslím, že každý, kdo slušně žije, by měl myslet i na druhé. Kamarádka mě sice od UNICEFu zrazovala, že prý cílenější podporou je nadace Dobrý anděl, ale já UNICEFu věřím a ráda pomůžu, když můžu.