Život je něco, co můžete prožít šťastně bez ohledu na peníze, je to něco, co je časově omezené, něco, čeho bychom si měli vážit (představte si, že by se maminka rozhodla pořídit si děti třeba s Pištou Hufnáglem a ne s vaším otcem), a co nám umožňuje prožívat radost každý den.
Jasně, jsou dny, kdy je venku hnusně, všichni nás štvou, máme "depresi" z práce, ze šéfa, z manžela, z tloušťky, z vrásek, z nedostatku peněz, ale život se dá nastavit i tak, abychom ho prožili co nejšťastněji a přinášel nám pocit spokojenosti.
Možná si teď ti z vás, kteří marně dlouhodobě shání práci, mají dluhy nebo je trápí nemoc, říkají, co to kydám za blbosti, ale je to pravda.
Zhruba půl roku, počínaje porodem, mě intenzivně bolely záda, tak, že jsem nemohla spát, stát, sedět, ležet, chodit, prostě jakékoliv běžné denní fungování provázela silná bolest. Nezabíraly léky, kapačky, rehabilitace, a co bylo paradoxně nejhorší bylo, že krev i magnetická rezonance nic zvláštního nevykazovaly. Asi bych si oddechla, kdyby mi na 100% někdo diagnostikoval nějakou nemoc, která má jméno, a ne aby mě něco tak strašně bolelo a nikdo nevěděl, proč to je a co mi je. Co doktor, to názor. Internista říkal něco, revmatolog něco jiného, rehabilitační zase něco jiného, ale nikdo se neshodl a nikdo mi nedal 100% jistotu, že je to to, co říkají.
Občas jsem si říkala, že skočit z okna by moje trápení vyřešilo. Navenek se ale člověk musel tvářit spokojeně, moje fňukání a hekání už nechtěli poslouchat ani rodinní příslušníci, a třeba na pracovních schůzkách musí člověk vypadat reprezentativně a usmívat se, i když mu do smíchu není. O syna jsem se také musela starat, vstávat k němu v noci bez ohledu na bolest, zvedat ho, nosit ho, chodit s ním ven. Takže jsem vždycky zaťala zuby a bolest jsem nějak přecházela. Časem jsem se s ní naučila žít, a začala jsem proti ní bojovat. Na internetu jsem si vygooglovala (v češtině na to nevyjelo nic, ale v angličtině stovky článků a diskuzí), že to samé prožívají tisíce maminek po celém světě. Prostě je ode dne porodu začaly bolet klouby a kosti, zejména záda. A většina psala, že je to přešlo 18 měsíců od porodu. Protože ale internet není doktor, stala jsem se svým vlastním doktorem a naordinovala jsem si změnu životního stylu, když léky, homeopatika ani doktoři mi nepomohli.
Místo ranní kávy jsem si začala dávat zelený ječmen rozmíchaný ve fresh džusu nebo vlažnou vodu s vymačkaným citronem. Začala jsem vynechávat všechny vysloveně jedovaté potraviny, zejména ty, které překyselují organismus, tzn. Coca-Colu a limonády obecně, alkohol, kávu, čokoládu, smažená jídla a fast food, a určité typy luštěnin.
Paradoxně líp mi bylo, když jsem jedla bílé pečivo (výživový poradce by kroutil hlavou, že jíst se má celozrnné, ale po tom se mi bolest horšila), a když jsem omezila ovoce a zeleninu (dřív jsem jedla 5 porcí ovoce a zeleniny denně, omezila jsem to na ranní fresh džus, případně na 1 kus ovoce ráno, a jednu porci zeleninového salátu jako přílohu k jídlu). Každý den jsem cvičila cviky naučené na rehabilitacích, a když polevila nejakutnější bolest a byla jsem schopná normálně chodit, začala jsem pomalu běhat. Teď běhám 3x týdně a stále k tomu cvičím, buď rehabilitační cviky nebo pilates. Asi po 5 měsících pozměněného životního stylu se cítím výborně, sem tam mě záda chytnou, ale o to víc přidám pohybu, případně si občas zobnu ibuprofen, a do druhého dne jsem zase fit. Od té doby si života vážím mnohem víc. Myslím si, že i když vás trápí třeba dlouhodobá bolest, musíte se učit ji překonat nebo se s ní naučit žít, a ne kvůli tomu zanevřít na život nebo ho úplně vzdát. Život je pro mě od té doby hezčí. Raduju se z každého dne, a ač mě stejně jako snad každého na světě občas stresuje, jak to bude do budoucna s prací, s penězi, jestli zvládnu dlouhodobě splácet své závazky atd., nenechám si starostmi kazit radost ze života. Těší mě, když je venku krásně, když svítí sluníčko, když mě ráno probudí kohoutí kokrhání a když večer, když usínám, slyším venku kuňkat žáby. Těší mě, když mě čeká prodloužený víkend a můžu si ho užít se synem a s partnerem, těší mě, že jsou moji rodiče zdraví a živí, že se daří mým blízkým. Těší mě, že uvařím rodině dobrý oběd nebo že si vychutnáme oběd venku. Těší mě maličkosti jako že se na mě syn usměje, partner je na mě hodný, a třeba i taková blbost, že mě nic nebolí. Raduju se, že si můžu jít zaběhat, že synovi slíbili místo ve školce, že hezky rozkvetla doma orchidej.
Život je jednoduše krásný a je takový, jaký si ho uděláte. Mám přátelé, kteří se rozhodli skončit s konzumním životem, protože je nebavilo ráno vstávat do práce, trávit hodinu cestou tam, 8 hodin v práci, hodinu cestou zpátky, pak se vyspat a ráno nanovo. Změnili ho tak, že se rozhodli cestovat a žít ze dne na den. Cestují, v dané zemi si vždycky najdou krátkodobou práci, aby si vydělali zase na další cestování a život v jiné zemi. Udělali si prostě život takový, jaký ho chtěli mít. Mně konzumní život vyhovuje, baví mě pracovat, vydělat si peníze, jít si za ně koupit, co je potřeba (od potravin, plen, hraček, po rozmazlování jako je návštěva kina nebo dobrá večeře v restauraci), baví mě trávit večery doma, pečovat o teplo domova, pečovat o syna. Každému vyhovuje něco jiného.
Nenadávejte na život, užívejte si ho, protože žít můžete jen jednou.
Žádné komentáře:
Okomentovat