Nikdy jsem se nedojímala nad cizími kočárky, cizí děti mě spíš štvaly, vadilo mi, jak jsou rozjívené, ukřičené a věčně od něčeho upatlané. Porodem mého syna (chci mu zachovat anonymitu, takže o něm nebudu mluvit jménem) se ale ve mně něco změnilo.
Už neřeknu, že něčí potomek je rozjívený, ale že je akční, není umatlaný, on přeci pouze krásně papal, není ani ukřičený, jen se nebojí se projevit :-). Myslím si, že mít dítě je ta nejkrásnější věc na světě, a že vám do života přinese spoustu radosti. Nevnucuju tím svůj názor zapřísáhlým odpůrkyním dětí (mám kolem sebe několik žen, které se rozhodly dobrovolně nemít děti, ačkoliv mají manžely, dobré zázemí, slušnou práci...), jejich rozhodnutí akceptuju. Tohle je čistě můj subjektivní názor.
Pro mě nejsilnějším zážitkem byl porod. A nemůžu říct jediné ošklivé slovo o porodu. Protože se mimiňákovi nechtělo na svět, pozvala mě doktorka na vyvolání. Dali mi čípek a řekli, že porod začne asi do 48 hodin. Že u prvorodiček spíš později. Kupodivu (byla jsem prvorodička) u mě porod začal zhruba za 11 hodin. V 11:00 mi dali čípek a asi v 10 večer začal porod. Bolest to teda byla dost hrozná, to uznávám. Břicho mě nebolelo, zato záda úplně ukrutně - zhruba v oblasti SI skloubení a křížové kosti. Báječně jsem se cítila ve chvíli, kdy jsem mohla jen tak sedět ve sprše a sprchovat se horkou vodou, ale sestřičky mě co několikrát povolaly na monitor, a tam to bylo k nevydržení. Nešlo chvíli posedět, natož sedět připoutaná k monitoru asi 20 minut. Tak mi sestřička pomáhala stát a pochodovat i s monitorem. Musím říct, že v Podolí byly úplně úžasné sestřičky i lékaři. Asi po třech hodinách mě sestřička poslala na sál (vyvolávání a celá ta první fáze probíhala na oddělení, kde ležely pacientky s rizikovým těhotenstvím - jinde neměli místo). Tam jsem se chtěla opět uvelebit ve sprše, ale to už mě hnala porodní asistentka, že mám tlačit, že bude mimčo brzo na světě. S partnerem jsme plánovali, jak bude u porodu. Představa byla taková, že se mnou bude během té otravné fáze, ale u samotného porodu ne (nechtěla jsem, aby viděl úplně všechno). Jenže porod probíhal tak rychle, že to dopadlo úplně opačně. První fázi partner úplně zmeškal a dorazil jen tak tak na sál, než přišel syn na svět. Do dnes vidím dojatý výraz partnera, když mu jako prvnímu (dřív než mně) dali pochovat malého, a taky na pohled malého, jak po 9 měsících v černočerné tmě pohlédl na svého tatínka (a pak na mě).
Od té doby se úplně změnil můj pohled na příběhy dětí. Zatímco kdysi mě zprávy o zavražděných miminkách, smrtelných nehodách, při kterých zemřelo dítě, nebo o smrtelně nemocných dětech, nechávaly relativně chladnou, dnes se při každé takové zmínce málem rozbrečím a mám na ty lidi i na svět vztek. Moje kamarádka nemohla 11 let otěhotnět, proto před rokem začali podstupovat kolečko pro účely adopce, tzn. různé víkendové semináře pro páry, které chtějí adoptovat, schůzky se sociální pracovnicí, psychologem, právníkem, návštěvy soc. pracovnice doma (kvůli jejímu zápornému stanovisku, že bydlí "pouze ve 2+1 a kde že jako bude mít dítě svůj pokoj" prodali byt v Praze a pořídili si 3+1 za Prahou) atd. Loni, když jim konečně přiřadili dítě, otěhotněla. Jako zázrakem. A nedávno porodila. Mám za ni obrovskou radost. A pak najednou vidíte v televizi ty strašné zprávy o krkavčích matkách. Jedna popíjí v hospodě a nechá miminko v kočárku na ulici přes noc. Druhá řídí opilá, ve 2 ráno, a vzadu veze miminko. Jiná zabije dvě své novorozené holčičky, protože děti nechtěla. Jedno zabalila do igelitek a druhé nechala pohozené u silnice. Takové zprávy mě dokážou rozčílit a rozplakat, protože vidím, jak se kamarádka 11 let marně snažila, a nějaká psychopatka porodí jen tak dvě děti a obě zabije. Přitom mohla děti dát do baby boxu. A kdyby nebyla adopční byrokracie tak zdlouhavá, tak by mohlo novorozené nechtěné miminko putovat rovnou do rukou nešťastného páru, jakým byla moje kamarádka s jejím manželem.
No ale tenhle blog je o tom nacházet si důvody k radosti, takže dost chmurů o vyšinutých nebo nezodpovědných matkách. Od doby, co se nám narodil syn, je v našem životě asi tak o 1 000 000 % víc radosti. Ráno se vzbudí, podívá se na nás a usměje se. Je úžasný, jak objevuje svět, prohlíží si svoje ruce, zkoumá lžičku, tlačítko u tiskárny, pneumatiky u auta, mobil, se zájmem si prohlíží obrázky v knihách, zajímají ho různé zvuky (jak štěká pes, co to vydává fén za zvuk atd.). Přijde za námi a řekne "má" jako že něco chce, řekne "hama" jakože má hlad, "mama" a "tata", dá nám pusu, pohladí po vlasech. Rád se mazlí, tulí, hraje na schovávanou, honí se s námi po bytě, utíká nám venku, tancuje nebo si brouká melodii nějaké říkánky, kterou mu zpíváme. Když ho pár hodin nevidím (třeba, když jsem v práci), už se mi hrozně stýská a těším se, jak přiběhne ke dveřím a přivítá mě, až přijdu domů. Když si jednou za čas chceme s partnerem odpočinout a dáme malého spát přes noc k babičce, stejně už za pár hodin si říkáme, jak je to divný pocit, že je doma takový klid.
Přeju si, aby všem, kteří po dítěti touží, bylo dopřáno dítě mít (ať už vlastní, odnošené náhradní matkou /oficiálně to v ČR nejde, ale praxe je jiná/, nebo adoptované), a všem, kteří dítě nechtějí (ale přesto ho čekají), aby mu dopřáli právo na krásný život a místo vraždy nebo toho, že se o něj budou špatně starat, ho dali do babyboxu.
Od doby, co se nám narodil syn, mě dojímají i jiné smutné příběhy dětí, a to osudy dětí ve válkou zmítaných oblastech a v rozvojových zemích. Dnes mi do schránky přišel dopis od UNICEF (viz Radost č. 23 - Dobrý skutek ) a bylo mi hrozně líto všech těch dětí, které musí pít kontaminovanou vodu, které se klepou zimou v uprchlických táborech, které trpí podvýživou. Tak jsem nakoupila různé položky v UNICEFu online, jako deky pro syrské děti, odčervovací tablety atd. Musím říct, že jsem nikdy neutratila peníze lépe. Myslím, že každý, kdo slušně žije, by měl myslet i na druhé. Kamarádka mě sice od UNICEFu zrazovala, že prý cílenější podporou je nadace Dobrý anděl, ale já UNICEFu věřím a ráda pomůžu, když můžu.
Žádné komentáře:
Okomentovat